Jak přežít cepry 2

24. dubna 2018 v 20:58 | Martin |  Jak přežít na horách

Jak přežít cepry


Každý horal ví, kdo jsou cepři. Pojednává o nich ostatně starší článek. Problém ceprismu a ceprofobie, jakou záhy začnou trpět všichni milovníci hor od horolezců po chataře, ovšem nejde shrnout do jediného článku. Cepři obvykle vůbec nerozumí, proč vlastně někdo šplhá po horách. Pokud si myslí, že rozumí, pak často prohlašují něco o oběšencích. Jinak by přece nešli ti podivíni někam s provazem. Bohužel a zcela vážně je to názor, jaký má o horolezectví spousta lidí. Myslí si, že prostě jdeme umřít.

Ne, nejdeme. Teda děláme všechno proto, ať se tak nestane. Například sebou taháme tolik vercajku, že průměrný cepr by z jeho použití sotva odmaturoval. (A máme strach, že po naší případné smrti ho pozůstalí prodají za tolik, kolik jsme jim nalhali, že stálo...). Platíme prašule za pojištění navíc a vůbec... Trasy se studují hodiny a hodiny, podobně se civí na počasí. Ceprům je to často fuk. Bouře nebouře, trasa netrasa... V průšvihu se leda pomodlí a někdo je zachrání. Většinou je zachrání horolezci. Horolezci pak mají tolik starostí, že na modlení zapomenou. Chyba! Protože kdo se modlí, tomu nahoře pomůžou (nebo jim pomůžou dole). V každém případě je modlitba to jediné, co se nakonec dá udělat ve skutečně velkém průšvihu. Rozhodně lepší, než si řítící se lavinu jen pečlivě nastudovat, protože je to zřejmě naposledy, co ji uvidíš tak zblízka.

Další názor je, že tam přece chodit nemusíme... Trochu to připomíná kecy, že kdyby Bůh chtěl, ať šplháme, budeme mít prsty jako gekon. A kdyby chtěl, ať se plazíme, svineme se jako hadi. Jenže taky nemáme žábry a potápíme se... Nemáme křídla a lítáme. No a kolečka nemáme pod koleny, ale na autech či vlacích, a najezdíme se na nich dost.

Jenže horolezectví/hory v zimě/ledovce/...doplňte si něco..." je nebezpečné a nemusíte to dělat! Fakt? Fakt. Nemusíme taky jezdit tím autem do nákupáku, je bezpečnější jít pěšky. Nemusíme se houpat v křesle nebo na židli (dá se při tom docela slušně zmrzačit). Když někdo sežere desátý kopec hranolek při sledování telky a dostane infarkt, tak málokdo bude říkat, že si za to může sám. Ne, chudák umřel tak mladý...
A když někoho trefí při desátém pivu během volební debaty rudého vzteky, tak přece ta politika... Děs, škoda šikovného chlapa. Ale když se urve štand, spadne na vás šutr, sežere vás tygr v Grónsku prchlý ze ZOO a rudý vzteky z té kosy... Můžete si za to sám! Měli jste umřít doma jako slušní lidé. Tak sorryyako.

Jinak samozřejmě se najdou horolezci-sebevrazi. S prvním sedákem se vydají Hard Way na Everest, ale takových týpků je dost všude kolem. Prostě v každém sportu i nesportu bývají adepti Darwinovy ceny (Víte, co to je? Když tak Google pomůže). Nemít cajk, koupili by se třeba Lambo a řítili by se v zátáčce u školy 150 km/hod. Takhle alespoň zlikvidují sebe a ne něčí mrně. Cepr na to prohlásí nějaký nesmysl. Často s ledovým klidem hodným královny Elzy, jak tím ryskují (fakt rYskují) životy jiných... Nevíme sice koho a jak, ale příště určitě nebudeme nic rýskovat. Žádné rýhy, tedy rysky, do šutrů!

Snad tím myslí záchranáře. To jsou ovšem taky horolezci. Kdyby nebyli, tak by asi v horské službě nepotřebovali zkoušet lézt v botách V UIIA. A určitě by horská byla zapotřebí, kdyby jen zachraňovala infarkty v hotelu nebo utopence v bazénu. Možná by pak někoho napadlo, všechny ty lezouny z horské služby vyrazit a udělat z ní neméně prospěšnou nehorskou službu. Jen by se asi pak ztratila romantická představa mírně zarostlého svalnatého větrem-deštěm-sněhem osmahlého (ve skutečnosti rychle oholeného a šutry-ledem dodřeného) záchranáře a vyměnila by ji jistě neméně lákavá s otylým brýlatým a bledým týpkem, co se třesoucíma rukama snaží bodnout injekci...

Bodnutí injekcí je ostatně pro horolezce obvykle prkotina. Sedíte v ordinaci a blíží se k vám jehla. A vy si říkáte, že když jste přežili pád do trhliny, pád laviny, pád na skálu, pád šutru na hlavu, Pád v Itálii i spád všeho možného i nemožného, tak todle neublíží. A přece nejsme masochisti, co se vyžívají ve svém utrpení. Fakt nemilujeme lepkavý pot, odřenou kůži, vrzající klouby, horko, zimu, únavu, hlad nebo bolest břicha, když se člověk konečně nají. Milujeme pocit a schopnost překonávat potíže, fakt velké potíže. A tu slast dát si pak odměnu. Nacpat se knedlíky (protože stejně nepřiberete), s nadhledem přitakat ceprovi stěžujícímu si na děsnou bolest hlavy (a vy po těžkém úpalu) a místo blbin a ptákovin mít hlavu plnou špatných i skvělých zážitků. Mnoha zážitků. Cepr si je asi nahradí čuměním na TV seriál.

Myslíme si, že na hory lezeme, protože lezeme svým přístupem k životu lidem na nervy. A než lézt na nervy, tak to radši na skálu. Je pevnější, větší... Možná někteří fakt dobří lezci holdují lezení na nervech, ale my se mezi ně neřadíme. Lézt na nervy umí, bohužel, i hodně ceprů. Dokážou vás vytočit třeba s tvrzením, že při nouzovém spaní na vrcholku Kriváně horolezce sežerou medvědi. Nějak nechápou, že na vrcholku Kriváně se medvědi nevyskytují. A vy musíte jít spát s tím, že můžou mít pravdu. Protože i medvěd může projevit národní cítění!

A my zase nechápeme cepry. Takže je možná celý článek nesmysl.

Všechny tvrzení zde uvedené cepři skutečně řekli nebo napsali. Pokud jste cepr, nečtěte to!

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama