Horolezecké těhotenství

17. listopadu 2017 v 16:33 | Markéta |  Hloubání o horách a články jinde
aneb jak se leze, šplhá a skřípe na ledu, když jste něco jako kindervajco...

Upozornění od netěhotného cenzora: Níže uvedený často ironizující text pochází ze života mojí manželky. Mimo těhotenství považuje hřebenovku Roháčů za turistiku pro důchodce, odmítá se přidržovat na nich řetězů atp. Tahá délky na V UIAA a současně zvládala péči o tří-, nyní čtyřčlennou rodinu. Je bioložka se značnými znalostmi z medicíny, jakkoliv se s nimi nudí na základní škole. Nejsme žádní velcí lezci, jen jsme sepsali našich 9 měsíců…


Moje první těhotenství
Jsem přežila se vší opatrností, aby se miminku nestalo něco blbého. Skoro jsem se nehýbala. Ani do obchodu pro mlíka mě nepustili. Nabrala 15 kg a porodila syna velikosti 4 kg. Momentálně běží v pěti letech se svým taťkou na horu kousek nad námi a já můžu psát… A zase takový borec, jak píše manžel teda nejsem. Spíš kulatá, zarputilá :D

Moje druhé těhotenství
Určitě jsou na světě holky, co sportují pořádně a v těhotenství mnohem víc než já. Ale o horolezeckém těhotenství jsem četla tolik zaručených zpráv a očitých svědectví od jednoho extrému po druhý (zkuste tady), že se pokusím přispět s reálnou skutečností trochu do mlýna. Nebo spíš pod převis. Ostatně bříško na konci těhotenství je mu dost podobné.

Tušení, že plány na početí druhého miminka jsme urychlili, jsem začala mít po slezení tatranského Svišťového štítu (hřeben + normálka, I.-II. UIAA, zima). Už ten název! Divný pocit, matný dojem déja vu… Ale ještě bylo brzy něco dokazovat. Podezření zesílilo, když jsem se málem strachy počůrala na hřebeni mezi Furkotským a Hrubým. Trochu mlha, dost sněhu, ale obvykle lezeme tak dlouho a daleko, až začneme uvažovat, jestli jsme to nepřehnali. Jenže kromě makačky ve sněhu a křupání ledu na plesech se neodehrávalo žádné drama. Pohoda na vrcholu, kamarádi sjíždějí dolů na lyžích a my vyrážíme na Hrubý vrch. Sníh se sype jak cukr v čaji. Cepíny a mačky drží podobně blbě. Ale hrůza to není, jen se celá cítím divně. Takže buď můj organismus podvědomě tušil, že zodpovídá za budoucí robě, nebo jsem děsný posera. Balíme.
Následuje lyžařský kurz. Nic zvláštního. Naložili jsme tisíc párů lyží, běžek, holí a dalších nezbytností včetně děcek. Na chatě to všechno zase vybalili. Včetně děcek. Protože na další dny hlásili déšť, makali jsme s nimi na svahu do úmoru. Jejich. Pak jsme lyžovali v dešti. Kdo ví, chápe, jak pak cítíte každý sval.
Pak konečně těhotenský test ukázal, že čekáme miminko! Manžel prohlásil něco o Eskymačce a hnal mě k panu doktorovi. Ten první nám zatím umřel. Odrodil i manžela a zřejmě se chtěl vyhnout mým dotazům, co všechno můžu dělat. Druhý pan gynekolog, bývalý primář a stále sportovec, se mnou měl strpení a zůstal naživu. Že na hory můžu. Že těhotenství není choroba. Tak jsem dál po práci tu a tam nasadila nesmeky, abych se prošla se na kopce v okolí. Rozhodně jsem se chtěla hýbat, dokud můžu, protože minulých 15 kg a totální atrofie všeho představovala jedinou kaňku při těšení se na miminko.

Takže následovala Zlobivá, opět ve Vysokých Tatrách. Velikonoční. Nahoru jako vždy: sníh alá beton a svah mírný tak, že se na něm držím hroty maček jak vosa na bonbónu. Pak nějaký ten mix, čistá skála a vršek. Dolů žlab moc nezměkl, takže docela makačka, než mě optimismus opustil v břečce ve Zlomiskové dolině. Ulepený bílý blivajs a dvě menší lavinky, co tady ráno ještě neležely… A stokrát se zaboříte příliš hluboko. Taháte nohy zachycené o větvičky kosodřeviny a vidíte tu za….ou chatu, kde se flákají u teplého čaje a polívky, zatímco vy jste od rána žužlali jen zmrzlou čokoládu! Uvažovala jsem nad tím, jestli mi je tohle zapotřebí.

Je. Stačilo, sednout do auta, mít zase suchý… a OK. A za pár dní jsem zase courala v Beskydech. Pan doktor souhlasil i s lezením, nebudu-li příliš padat, tak jsme zašli párkrát i na stěnu. U nás jen top rope, v krajském městě se dá i postupově, ale manžela jsem nepřesvědčila. Držel mě zkrátka i na laně. Obtížnost do V UIIA, kde nepadám a lezu na jistotu. Spousta názorů, co se všechno může stát… Nestalo se nic. Akorát hormony ze mě udělaly spící princeznu a manžel vždy musel čekat, až se probudím a budu chvíli OK. Když jsem vypadala zombificky a hrozilo, že u jištění usnu, jeli jsme na krátké výlety. Baraní hora, Kľak, Rysianka apod. Taková lehká turistika na konci zimy, hodně bahna a sotva do 15 km. V podobném duchu se nesl i Kežmarský štít. Jinak jsem pořád spala a někdy se probudila tak unavená, že jsem zapomněla i mlsat. Někdy jsem omylem snědla ovoce a zeleninu… Fuj!

Trimestr přešel a zase jsem se cítila fajn. Výlety se synem v Beskydech nebo odpoledně-večerní výplazy… Stěna, bazén… Klasika. Hřebenovka po sněhu za II až III UIAA na Svinicu v polské části Tater bohužel nepokračovala dál, protože jsme trefili dost blbé počasí. Manžel pak vybral fajn cestu na Bradavici, ale "trochu" nedal nástup a v Granátové stěně jsme skončili v těžší trase (vyhnitá skála). Otočili jsme to kousek pod hřebenem (což jsme zjistili až na cestě zpět), zamaskovali se za obyčejné turisty a vyšli si s plnou výbavou alespoň na Východnou Vysokou. Tatranskou sezónu pak ukončil Ľadový hrebeň v opačném směru (z velkého na Malý Ľadový), kde mě manžel jistil s takovou opatrností, jako bych měla přivést dítě na svět tady. Ale v některých místech se s bříškem dalo vtěsnat obtížně. Ta II až III UIAA mi úplně stačila.
Následovaly slovinské Alpy, protože pan doktor zakázal výlety nad 3500 m/m a protože všude jinde vládlo hnusné počasí. O nadmořské výšce vhodné pro těhotné panuje dost dohadů (např. zde), doporučuje se někdy do 2500 m/m (ale prý spíše nejsou údaje, hlavně ve druhé půlce těhotenství). V USA a Kanadě se toleruje pohyb do 4000 m/m (zde). Akorát by mě pak zajímalo, jak se rodí někde v Peru. Ostatně malá přežila 2300 coby několik mm malé škvrně. Že prý jde hlavně o matku. Tak nevím, já se do 3800 m/m cítím OK. Pak to někdy bývá na aklimatizaci.
Manžel mě pořád nabádal k opatrnosti a rozhodli jsme, že budeme hromosvodáři. Pád do setu prý je bezpečnější než žuchnout na skále, můžu mít hodně odsedávek atp. (i když se vyskytují i názory úplně opačné). Tak jsme se vydali ferratou přes Jezerskou Kočnu a Grintovec. Hezká cesta, dost suti. Prý B/C. Akorát ji zničili těmi ocelovými lany a hnusným sestupem. Na Mangart jsme měli asi 4 hodiny do bouřky, takže jsme neměli hodinu co dělat. Taky B/C, taky všude nějaké železa. Občas jsem se cvakla, když se manžel díval. Když se nedíval, tak… :D Jinak ferraty fajn, ale vlastní lano best.

V šestém měsíci těhotenství přišel vrchol sezóny. S partou mladých horolezců z vedlejší farnosti jsme se vydali na Wildspitzi (coby dohled, aby taky neměli miminka). Manžel mě připravoval, jak se dalo. Jeli jsme předtím několikrát lanovkou, poflákali se na nějakém hřebeni a dolů… Něco autem, kousek na kopec a zase dolů. I mimino v bříšku muselo být aklimatizované jak na Everest.
A bylo. Zklamal akorát ledovec. Od poslední naší návštěvy přibylo trhlin, ubylo sněhu… Přibyly padající šutry z vytátých skal. Za pár hodin jsme se ocitli na vršku o něco vyšším, než dovolil pan gynekolog. Nějaká paní doktorka z Bavorska (Eva Obermayerová) tvrdí, že důležitá je pohoda maminky. Ať leze a dělá, kde je jí dobře. Mi bylo a je. Na horách určitě. Akorát mě zase zašněrovali do celotělového úvazku, aby se mi něco nestalo.
Zatím nestalo. Úplně v pohodě i s pádem do jedné trhliny. Den odpočinku a deště jsme strávili na několika menších kopcích. Poslední den opět Wildspitze, tentokrát ta menší, Stubajská. Hřeben II-III UIAA. Paráda. Až do chvíle, kdy pod dívčinou přede mnou ujel šutr a spadl mi asi ze dvou metrů na nohu. Neměla jsem na noze žádné trepky, ale řádné pohorky. I tak jsem měla pocit, že mi ten oblázek (cca 50 kg) ufikl palec. Neufikl. Jen kousek. Nehtem, co zlomil a zařízl. O tom jsem se přesvědčila na vrcholu. Krev prosakující ponožkou byla indikátorem toho, že nemám pátrat dál. Rychle se obout, než noha oteče a nedostanu ji do boty. Ponožku jsem se odvážila sundat až u lanovky.
Čtrnáct dní jsem se pak po sešití a strhnutí nehtu moc nehýbala. Leda poskakovala po jedné noze. Pak jsem se ve volných botách belhala alespoň na okolní kopečky. Začal osmý měsíc. Narostlo bříško, že se nevešlo do sedáku. Po vlně teplých dní pak začalo pršet. Stále bylo dost teplo. Z podhoubí začaly rašit praváky jak noha. Konečně jsem mohla řezat nohy já a ne mi. Měsíc jsem po lese kácela hřiby na místech strmých i neznámých. Jednou jsem dopadla i tak, že jsem měla v jedné ruce plný koš a v druhé ruce svléknuté triko plné hub. Paráda!
Jenže houby přestaly růst a mi narostlo bříško tak, že jsem se skoro neohnula. 10 kg. Zadýchala jsem se i cestou do obchodu. Prostě devátý měsíc. Pak přišel porod a zase se vejdu do sedáku!

Manželova vsuvka:
Porodní den. Manželka myje skleničky a něco píše do sešitku. Koukám ji přes rameno. "Ty máš stahy každých 10 minut?" děsím se. Ale do porodnice prý ještě ne. Přesvědčím ji, že za půl hodiny bude dopravní špička. Vyrážíme. Posílají ji na ozvy a já čekám. Pak jdeme na sál, manželka si konečně nechá nést batoh (jo, sbalila se zase do báglu...). Posílají mě převlíknout. Sotva se stačím vrátit, když rodí malou. Asi sedm minut. Sestřičky vtipkují, že vysmátá holka = půl úspěchu, pane doktore. Malá měla 2,7 kg a 47 cm. Donošená do posledního dne (vlastně o den navíc), za týden přibrala 240 g a za další dalších 200 g. A jestli je normální? Asi spíš bude po nás :D

ROZPIS 9 měsíců

1. měsíc: bolí mě prsa, ale nestíhám to řešit. Svišťový, Furkotský (2300 m/m), lyžařský výcvik, něco Beskyd, párkrát stěna, nomálně lezu a padám.
2. měsíc: únava. Furt spím. Potvrzené těhotenství, manžel zvrací (z jiného důvodu). Brodíme se březnovým sněhem v Beskydech, lezení jen top rope cca 1x týdně a na pohodu (max. V UIAA a nepadám).
3. měsíc: zvykám si, že furt spím, ale to nejhorší postupně pomíjí (prsa, pocit zvracení…). Zlobivá žlabem a žebrem, Svinica hřebenem a turistickou dolů (2400 a 2300 m/m). Stále 1x týdně umělá stěna asi na 1-2 hod., menší i větší trasy v Beskydech (od 6 do 20 km, 600 až 1200 vm). Zhoršení kondičky asi o 20 %.
4. měsíc: nedostatek železa, závratě. Cpu vše, co má železo. Manžel navrhuje užužlat staré mačky. Omezuji stěnu na 1x týdně hodinu a úplně lezení v Tatrách (ve Skalnaté měníme plány vzhledem k mému stavu na lehký Kežmarský štít, 2500 m/m). Spíš chodíme do Beskyd u nás i v Polsku, něco na Slovensku na Fatře.
5. měsíc: OK ale snížená výkonnost. Jsem out. Cca 40 - 50 % fyzičky. Snažím se zase lézt víc než hodinu, chodíme i na písek. Ještě přelezu převis. Starosti s autem, takže Tatry nee. Do Beskyd se synem i pracovně, o volnu makačka na zahradě a na louce.
6. měsíc: OK, výkonnost se moc nezvedla. Granátová stěna omylem v nějaké staré cestě a ne v plánované III, pak Východná Vysoká (2400 m/m). Ľadový hrebeň (2600 m/m). Slovinské Alpy (2600 m/m), koupání v jezeře a u moře. Stěna asi jen 2x a nepřelezu přes převisy. Mezitím pracovně Beskydy. (v tu dobu se prý lézt přestává - zde)
7. měsíc: jako 6. měsíc. Různé rakouské 3000+ m/m (až do 3770 m/m, max. III UIAA), pak mi spadne šutr na nohu. Manžel chodí pracovně do Beskyd místo mé maličkosti.
8. měsíc: na houby. Přes břicho nevidím stupy a nedopnu sedák. 2x po vyléčení se synem lehce Tatry (Bystré sedlo, Svišťovka apod.). Houby v Beskydech.
9. měsíc: zabít! Sedím doma a chystám byt.
BINGO! Dcera!
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama