Monte Cevedale

21. srpna 2016 v 21:04 | Martin |  Alpy 3000+
MONTE CEVEDALE (3769 m/m) a CIMA CEVEDALE (3757 m/m) je hřeben v alpské oblasti Ortler-Cevedale, v Itálii. 64. nejvyšší hora Itálie. Obec Sulden, odkud vede nejpoužívanější výstup, patří k významným zimním střediskům. Lanovky zde fungují i v létě (k Schaubachhutte, 2580 m/m). Od horní stanice pak na ledovec Sulden(ferner) a z něj na Langenferner pod samotným dvojvrcholem Zufallspitze, jak se označuje hora německy (tyrolsky). Ze Suldenferneru se používá více cesta přes Cima di Solda než přes Punta del Lago Delato (což je italský název pro Eisseespitze). Hlavním opěrným bodem bývá rifugio Gianni Casati, mohutná chata ve výšce 3250 m/m. Hřeben Cevedale nabízí parádní výhled na himalájsky vyhlížející Gran Zebrú, Ortler (kdysi nejvyšší vrchol Rakouska-Uherska), zahlédnout lze Berninu, Dolomity, Julky... CH UIAA, hřeben I.

Gran Zebrú a masív Ortleru, klasická výstupová fotografie z Gianni Casati
Na Cevedale jsem se vydal poprvé ještě coby horolezecké škvrně ve 20 letech s cestovkou... Ta dávno zanikla. Krátce po revoluci s pár lirami v kapse. Na lanovku nebyly peníze, takže jsme s celou výbavičkou šlapali z 1900 m/m pěšky. Nedaleko dolní stanice jsme ostatně spali za přítomností Messnerových jaků. Nic příjemného, nic povoleného. Ale jinak nás nenapadlo, jak to udělat. Ráno v letním vedru nahoru. Po ledovci jsme šlapali v tričku a kraťasech, nohy se bořily až někam ve sněhové břečce... Na Casati jsem se svalil na terase a vrazil si třísku do ruky.
Ráno o půl páté bez snídaně do kopce. Parádní azuro. Doma mi pak vyvolali nádherné fotky, co dávno ztratily lesk. Pak dolů přes Cima di Solda (Suldenspitz) s kamarádkou, co ji z celé naší party zelenáčů dostihla výškovka (bolest hlavy, pocit zvracení, krvácení z nosu a popraskané žilky v očích). U Schaubachhutte jsme se svalili a v mírné letargii pozorovali, jak italský tatínek opatrně ukazuje svým dětem, cože za vybavení máme a jak se používá.
Uplynulo tak nějak 20 roků. A já si splnil, že se na svou první 3000+ vrátím. Odpoledne přijíždíme na parkoviště, kde se smí parkovat jen do 18:00, protože pak startují rolby. V létě to snad nehrozí, takže opouštíme vůz. Při vzpomínce na cestu pod lanovkou tentokrát dávám přednost pohodlí. Taky je dost pozdě. Cílem je dojít na Casati, 700 vm. Sníh je (vzhledem k odpoledni) zase rozbředlý. Jen ho dost chybí. Ledovec Sulden nesahal minule dál, ale byl podstatně vyšší. Terén byl vlastně pohodlný. Tentokrát dost přibylo trhlin a hřebínků mezi nimi. Do Eissepassu nevedou stopy, což mě překvapuje. Až na chatě se dozvídáme, že se tudy teď chodí spíše výjimečně. Běžnější je cesta přes vršek Cima di Solda.
Na chatě máme bohatou večeři a pokoj sami pro sebe. Vedle hrají na kytaru italští sportovci nabírající krvinky na olympiádu. Jen to počasí je mizérie: mlha.
Mraky se protrhnou jen asi na hodinu ráno. Skoro sami (s jednou skupinou Italů) dojdeme na vrchol, aniž bychom cokoliv viděli. Musíme dolů, k mlze se přidává silný vítr. Na Cima di Solda nevidíme často ani jeden na druhého. Hledání cesty je zoufalství plné strachu. Přitom Solda je vlastně jen takový kopec sněhu, co by se dal sjet i na bobech... Kdyby šlo vidět trhliny, séraky a další kratochvíle. Konečně se dostáváme pod mraky a s cestou před sebou je to za pár... Ale jestli chci zopakovat výhledy z první návštěvy nezbývá, než se sem vrátit.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama